V úterý 28.5.2019 bylo sychravé počasí a dešťové přeháňky se místy proměňovaly ve vytrvalý déšť. Živý budík se začal ozývat jako obvykle kolem půl osmé. Výhoda takového budíku je, že mě vytáhne z postele velmi záhy po procitnutí. Po každodenní rutinně v podobě snídaně a ranní hygieny jsem se vydal na osvěžující vycházku na vzduch prosycený deštěm. Poobědvat jsem už nestíhal a kvapem zamířil na zastávku autobusu. Po krátkém čekání na zastávce jsem vyrazil nízkopodlažním autobusem směrem k zastávce metra. Krtek už čekal ve stanici a měl jsem to štěstí, že na mě ještě počkal. Po chvíli se to podzemní stvoření vydalo směrem do stanice Vysočanská, odkud jsem už zamířil k zastávce Praha-Vysočany na vlak. S příchodem k malému nádraží si všímám pamětní desky u vstupu do starého kamenného podloubí, ze kterého po pár metrech odbočuji přímo k nástupištím jedna a dvě po obou stranách nádražní budovy. Skromně osvětlené kamenné podloubí pokračuje a stáčí se kamsi do podzemí Prahy. V nádražní budově jsem nepohrdl kávou v kelímku z automatu a zvědav zamířil na nástupiště. Z nádražního ampliónu se ozývalo skřípavé a sotva srozumitelné hlášení o přijíždějícím vlaku z Masarykova nádraží, který pak dále pokračuje do Tanvaldu. Při čekání na můj vlak pozoruji, jak voda protéká okapem nad nástupištěm jak ze starého hadru a soudím, že ten okap je tu asi stejně dlouho jako to kamenné podloubí pod budovou. Vlak přijel a zastavil na nástupišti a skupina asi padesátky cestujících se rozešla z nádražní haly směrem ku vlaku. Já se pro jistotu ještě v nádražní hale přesvědčím, že vlak který zastavil na nástupišti číslo dva ze dvou, jede skutečně směrem na Tanvald a že nenastoupím do vlaku zpět na Masaričku. Po krátkém čekání jsme se vydali na cestu. Průvodčí nad moje sedadlo věší místenku, kterou jsem si zdarma objednal a mě dochází, že ve vlaku obsazeném asi z jedné desetiny mám místenku jen já. Po cestě z Prahy Vysočan míjíme Prahu Kbely a Čakovice a pak už městečko Hovorčovice a vesničky Měšice, Zlonín a Kojetice. První zastávku absolvujeme až v Neratovicích. Do Mladé Boleslavi přijíždíme o půl třetí. Hned po vystoupení z vlaku a po projití nádražní halou dává Mladá Boleslav znát, že se nacházím v kolébce českého automobilového průmyslu Škoda Auto. Ve vzpomínkách se mi vybavují názvy jako Česaná, CKD, Rusko atpod., které nyní vidím všude kolem. Nepřijel jsem ale na exkurzi do Škodovky a tak se vydávám přes most přes Jizeru k prodejci vozů Laureta Auto. Hned ve dveřích mě vítá milý pan prodejce a po krátkém pozdravení zasedáme k psacímu stolu. Milý pán tiskne dokumenty, které podepisujeme a už se těším, jak převezmu klíče od auta a vydám se zpět k domovu. A delší slogan na závěr zní: „Škoda Octavia III G-TEC (CNG) pro práci dopravce a přepravu osob vč. taxi služby ta nejlepší.“